Jak jsem začala fotit...

24.02.2019

Aneb, kdo neumí malovat, ten fotí.

Nepocházím z fotografické rodiny. Fotil jen můj vzdálený strejda, o němž se tradovala historka, že přislíbil fotit svatbu mých rodičů, na které byl zároveň svědkem. A jelikož si zapomněl film i občanku, můžete tušit, jak moc byli v naší rodině fotografové vážení:).

Časem jsme si ale i my pořídili fotoaparát na dovolenkové fotky, a čím jsem byla starší, tím více jsem chtěla fotit já - ne proto, že bych byla dobrá nebo by mě to nějak zvláště bavilo, ale postupovala jsem dle pravidla mnoha pubertálních slečen - kdo fotí, není na fotce.

Spíše než focení mne vždy bavilo malování a kreslení. Možná, že jsem k tomu měla i jistý talent. Ale všichni víme, že talent je 10 % úspěchu a základem je hlavně tvrdá dřina. Pro mne to však byla hlavně zábava a oddech, a představa, že bych musela kreslit a malovat každý den něco, co po mně budou chtít ve škole, mne vůbec nebrala. Navíc, jako netrpělivý blíženec mám ráda rychlé výsledky a strávit nad jedním obrazem hodiny a hodiny, to mne moc neuspokojovalo, chtěla jsem mít vždy vše hned hotové a dosáhnout rychle pěkných výsledků.

Malý portrét indiána byl výměnným obchodem, namalovala jsem jej na přání za akrylové barvy.


Po čase jsem zjistila, že fotografie je přesně to médium, které mi toto umožňuje... ale to předbíhám.

K focení mne vlastně přivedl až můj manžel (tehdy ještě přítel).

Zaprvé, odradil mě od malování, jelikož má rád realistický styl a mé patlanice ho nebraly, takže řekl, že doma si je nepověsíme (a malovat do šuplíku? Tss!:) Přitom mi vlastnoručně vyrobil malířský stojan a dodnes se mne ptá, proč jej tak málo používám:)

Miluji majáky, takže jsem je celkem často malovala. Tenhle manžel odmítl pověsit jako patlaninu, takže jsem jej v záchvatu uražené ješitnosti přemalovala bílou barvou a strčila do sklepa, než přijde další inspirace. Deska do té doby zplesnila...:)

Zadruhé, náš společný kamarád si pořizoval zrcadlovku a prodával svůj teprve půl roku starý ultrazoom od Canonu. Manžel jej tehdy pro mne odkoupil. A myslím, že toho asi dodnes lituje:)

Z počátku jsem si s foťákem nevěděla rady, kromě fotek z dovolené jsem zabředla do rádoby maker kytiček (čímž si prý projde každý začátečník), ale rozhodně to tehdy za moc nestálo. Se základy mi pomohl workshop kamarádů Honzy Motyčky a Honzy Povýšila, ze kterého jsem si odnesla poučky o expozičním trojúhelníku a kde jsem si vyzkoušela vyfotit pár portrétů.

Jelikož jsem se zrovna nudila doma při psaní bakalářky (čti jako prokrastinovala jsem), nafotila jsem v tom období celkem dost podivných autoportrétů.

Jeden publikovatelnější "triptych" mých autoportrétů ze série - "Nemáš model? Postav se před foťák sama." Absence výrazu nahrazena maskou italské kapely Theatres des Vampires (suvenýr ukořistěný na koncertě mým mužem).


Fotit se sama s lampičkou, kdy jsem vůbec netušila, jak dopadne výsledek, mne přestalo bavit, a začala jsem přemlouvat kamarádky, zda by mi nepostály před objektivem. Některé tehdejší fotky byly opravdu úsměvné, jiné pak nadčasové a obstojí v mém hodnocení dodnes.

Daniela, jedna z kamarádek, které se nechaly vyfotit v době, kdy jsem ještě neměla zrcadlovku. Fotku mám natolik ráda, že ji stále najdete v mém portfoliu.

Pár lidí mi začalo radit, že pokud to s těmi portréty myslím vážně, měla bych si pořídit zrcadlovku. No, ale když jste student, kde vzít a nekrást, že?:)

Opět zasáhl můj muž. Když kamarád prodával tehdy slušnou canoňáckou zrcadlovku 40D, hodně mě mrzelo, že si ji nemohu pořídit. No a za tři měsíce jsem ji našla pod stromečkem i s portrétní 50kou (nejlevnější pevný objektiv od Canonu, který přes svou nízkou cenu fotí krásně a na portréty se hodí obzvláště).

Jo, to byla opravdu jiná liga. Ale pořád to pro mne byl koníček, nijak jsem se žánrově neprofilovala, i když mne bavil portrét a krajina, stejně nejvíce fotek bylo z dovolených. Čas od času jsem si vyfotila i nějakou svatbu, buď jako druhý fotograf a nebo kamarádkám jako svatební dar, svatby byly také skvělou záminkou pro nákup dalšího vybavení (blesk a objektivy).

Krajina je po portrétu mým druhým oblíbeným žánrem. Nejsem technický typ krajináře, nejvíce mne zajímá atmosféra.

Cesta k pořádnému focení však byla ještě daleká. Své zkušenosti jsem sice  využila v mé první práci na památkovém ústavu, kde mne začali brát do terénu jako fotografa. Určitou jistotu jsem však začala cítit až v době, kdy jsem se přistihla, že i na dovolených na fotoaparátu upřednostňuji manuální režim (expozice, nikoli ostření, to dělám zatím stále jen v nejnutnějších případech:).

Nicméně, má nová práce na univerzitě byla časově náročná a focení šlo stranou... Pak jsem otěhotněla a zbytek příběhu si můžete přečíst v úplně prvním článku, Jak jsem se rozhodla živit se focením.

A kdo chce, může se na mé starší fotografie podívat v této galerii.