Jak jsem se rozhodla živit se focením…

Focení bylo dlouho mým koníčkem, první svatbu jsem nafotila před osmi lety a byla dokonce i doba, kdy jsem o tom, že se budu focením živit, vážně uvažovala. Velmi mne ale brzdil strach, že nejsem dost dobrá, že nemám pořádné vybavení a že focení svateb (které jsem tehdy viděla jako asi jedinou možnost fotografovy obživy) mne zas až tak moc nebere. A tak jsem si po dostudování školy našla běžnou práci a na focení téměř přestal být čas.

Pak se mi narodila dcerka a já jsem pomalu začala nacházet cestu ke svému fotoaparátu, který ležel poněkud zaprášený ve skříni. Však znáte všechny ty šílené maminky, které potřebují vyfotit své miminko, jakmile změní obleček, nebo se naučí něco nového. Fotky se mému okolí líbily, ale stále bylo daleko k tomu, abych si řekla - jo, tohle bys mohla dělat.

Má dcerka s mým mužem...

Ještě před rokem jsem se viděla v zaměstnaneckém poměru, a tak jsem zkusila výběrové řízení na kulturního referenta v našem městě. Tam byl ale brzký nástup a malou by mi ještě nevzali do školky. Na základě této zkušenosti jsem se rozhodla dcerku do školky alespoň zapsat, protože, co kdyby to vyšlo příště...

Zlom přišel na jaře, když mne oslovila kamarádka Ivet, že by byla moc ráda, kdybych jí na podzim nafotila svatbu. Vdávala se podruhé a již poprvé, osm let zpět, jsem byla přítomna jako fotografka (byla to má první svatba, a k jejímu focení jsem byla tak trochu dostrkána okolnostmi, ale o tom zase někdy jindy:).

Fotka z mé první svatby...

Mé fotky z první svatby se jí líbily, a tak se na mne opětovně obrátila. Musela jsem ji s díky odmítnout, mé vybavení už bylo zastaralé a nespolehlivé a navíc jsem se na to necítila. Nicméně, nasadila mi brouka do hlavy.

Když přišla před létem opět, že se poohlížela po fotografech, ale mají povětšinou obsazeno, tak už jsem byla nalomená a zvažovala jsem koupi nového fotoaparátu. Do toho mi kvůli změně podmínek náhle ukončili stavební spoření, takže jsem najednou přišla i k penězům, se kterými jsem nepočítala, takže bylo i za co foťák koupit. To ale ještě nebyl důvod, proč jsem se rozhodla skutečně začít.

V létě jsme měli velký rodinný sraz, bavili jsme se, co děláme a došlo také na mé focení. Měla jsem tehdy nové webovky se svou starou tvorbou, které jsem si udělala z nostalgie, a ty jim ukázala. Tolik dotazů na to, proč se proboha focením neživím, jsem ještě nedostala. Musím říct, že to nakoplo mé sebevědomí a tehdy jsem si poprvé řekla - proč ne?

Navíc, čas na rodičovské je ideální k tomu, aby člověk začal s prací na vlastní noze, protože je v případě totálního krachu alespoň hájen tím, že nemusí platit sociální a zdravotní v plné výši. Do toho mi také přišlo oznámení ze školky, že malá bude moci v září nastoupit, a tak jsem najednou měla vše, co bylo pro mé rozhodnutí potřebné - peníze na funkční foťák, podporu okolí, příslib trochy volného času, když bude dcerka ve školce, takže budu mít možnost oběhat vše, co bude k začátku živnosti nutné, a jistotu ve formě rodičovské dovolené, která mírnila můj strach z neúspěchu.

Po nástupu dcery do školky jsem tedy začala s přípravou na zahájení živnosti a obíháním příslušných úřadů...

To vše ale až v dalším článku, kde se mimo jiné dočtete, jak jsem chtěla získat rekvalifikaci na fotoreportéra a pracovníka grafického studia a místo toho získala dotaci na nové vybavení.

A pokud Vás zajímá, jak nakonec dopadly svatební fotky od Ivetky, mrkněte do mé galerie!:)