Cesta za snem tam a zase zpátky...
Aneb, kdo neumí malovat, ten fotí II
Proč se vlastně věnuji fantasy fotce a jak jsem se k ní dostala?
No, je to zase dlouhý příběh. Vy, co jste četli článek o tom, jak jsem začala fotit, víte, že jsem se věnovala malování. Ale nebyly to jen krajinky a portréty, co po mne občas chtěla mamka na zeď.
Milovala jsem hodně ilustrace příběhů, pasáží z mých oblíbených knížek, či malování výjevů, které ve mne evokovala nějaká hudba. A nebo prostě jen zobrazení mých aktuálních pocitů. Hodně toho vzniklo hlavně v Brně po nocích na koleji:)
Jen to vlastně nikdy nebylo přesně to, co jsem měla v hlavě. Můj um zaostával za mou vizí.
Když jsem se začala trochu víc oťukávat s foťákem, narazila jsem na práce Stanislava Petery a Eugenia Recuenca. Byla jsem totálně nadšená! Inspirovaly se pohádkami, uměleckými díly, byly tak plné fantazie! To bylo přece něco, co jsem chtěla celou dobu tvořit!
Udělala jsem to? Začala jsem proto to vůbec něco dělat?
Ne. Aspoň ne hned.
Dlouhá cesta
Cesta k tomu, co dělám, byla dlouhá 10 let. A prvních devět jsem vlastně pro splnění toho snu nepodnikla skoro nic.
Protože jsem si myslela, že to nedám. Protože mi bylo líto peněz za kurzy, protože přece nikdy nemůžu udělat tak dobrou fotku jako mé vzory. Spousta překážek a samé nejde to.
Po škole jsem si našla práci v administrativě a focení pověsila na hřebík. Foťák jsem brala do ruky jen na dovolené.
Na rodičovské se to nějak semlelo, že jsem se k focení vrátila. Začala jsem rodinami. Ale po nějaké době jsem začala cítit, že to prostě není vše. Že bych prostě mohla zkusit... splnit si svůj dávný sen. Protože při nejhorším se to nepovede a fotky nikdo neuvidí:)
Jednoho dne se to všechno krásně sešlo a domluvily jsme se s kamarádkou na focení s jejím pejskem. Namyslela jsem si, že ji vyfotím jako druidku, či čarodějku. A výsledek už mnozí znáte:)
Mimochodem, dost mě baví podoba s jednou mou hodně starou kresbou:)
První fotky jsem měla za sebou, měly skvělý ohlas. Ale představa, že teď se zakázky na fantasy focení jen pohrnou, a já se konečně budu věnovat kreativní fotce, byla trochu zcestná.
Až časem jsem si uvědomila, že pokud mne tenhle žánr baví, je třeba se mu věnovat hodně i ve volném čase. Koupila jsem si kurzy (hlavně od mého vzoru Stanislava Petery:) a fotila kamarádky formou TFP.
Tak vznikla třeba Malířka (focení portfolia pro kamarádku vizážistku).
Nebo krásky s harfou, které jsou původně promem pro harfové duo Lunaria.
Také jsem zkusila spolupráci se slečnou, která zajišťuje fantasy focení - tedy vše okolo - šaty, pejska, místo, čas a já jen přijdu, vyfotím a dodám fotky. To ale nebylo vůbec pro mne, protože z fotek úplně vypadla má vlastní kreativita i jakákoli komunikace s klientem. Ve výsledku jsem byla spíše nešťastná, i když focení bylo placené.
Velkým skokem vpřed
I když jsem měla už pár fotek, které se blížily mé vizi, ještě to bylo dost neučesané a náhodné. Nebyla úplně motivace, proč dělat tyhle šuplíkové fotky. Do toho přišla nabídka na výstavu. A já už věděla.
Měla jsem nafocené harfenistky a malířku, krásné prostředí Staré rychty. Stačilo najít další úžasné ženy a v šerosvitu starých mistrů (zmínila jsem se, že mám vystudovány dějiny umění?:) zobrazit to, co mají nejraději a co mne samotnou láká.
A myslím, že jsem se tomu spojení malování a focení dostala už téměř na dosah...
Zdá se, že sny se dokáží plnit i když třeba dlouho a oklikou:) Jen se na tu cestu musíte vydat.
